Jdi na obsah Jdi na menu
 

Proběhlo historické setkání bývalých účastníků mládežnického spolča ve Vlašimi po 35 letech

Z paměti pamětníka:

Přesné začátky našeho scházení lze jen těžko dohledat, protože jsme začínali koncem 70. let minulého století, tedy v dobách hluboké totality. Na počátku stál určitě pan František Přitasil, pozdější jáhen a kněz, kteří spolu s paní Miluší Slunečkovou oslovovali nás mladé i naše rodiče a přesvědčovali o tom, jak je důležité ve víře nejít sám a také jak je třeba posilovat církev jako takovou. Mnozí jsme jim tenkrát nerozuměli, měli jsme jiné starosti. Ale jakmile jsme překonali sami sebe a na spolčo jsme přišli, měli jsme najednou možnost se bavit a poznávat vrstevníky, které jsme do té doby znali z kostela jen od vidění…

Naše společenství nebyla tak důkladně připravená, jako to je dnes, zato každé takové spolčo byla v podstatě jedna velká bojovka, zda nás někdo neodhalí… Na spolčo ani z něj jsme nemohli jít v partě, ale nejlépe samostatně nebo po dvojicích, abychom nevzbudili příliš velký zájem okolí. Že bychom fotky z akce vylepili na farní nástěnku, bylo skutečně nemyslitelné, dokonce životu nebezpečné. Společenství velmi posílilo, když začátkem 80. let dorazil do Vlašimi salesián Kája Hersbt (tehdy kněz bez státního souhlasu, dnes světící biskup pražské arcidiecéze). Kája tehdy s sebou přivezl partu veselých kluků a holek, kteří nám ukázali, že křesťané nemusí být vážní a usebraní, ale že se dokážou pořádně odvázat. To vám byla vždycky taková pařba, že se panelák otřásal smíchem a sousedé se určitě divili, proč jindy tak tichá rodina dnes tolik vyvádí…!

Mládežníci, kteří byli u zrodu společenství, mají dnes dospělé děti, těší se na brzkou oslavu svých 50. narozenin (mnozí už je oslavili) a některé z nich můžete stále ještě potkávat ve vlašimském kostele. Byli to Josef Dvořák, Tonda Klenot, Máša, Hela a Jana Němcovy, Jana a Vlaďka Slunečkovi, Pavel a Pepa Slunečkovi, Petr a Blanka Svatkovi, Mirek Martínek a Pepa Pecinovský. Postupem času starší odcházeli na studia, do manželství, ale stále přicházeli další a další členové. Vlašimské společenství se časem rozrostlo také díky páteru Jaroslavu Šimkovi z Keblova o kamarády z keblovské farnosti, kteří později vytvořili samostatnou společenskou jednotku. Přesto s Vlašimí udržují kontakty až dodnes.

Co nám společenství dalo?

Tehdy to byla hlavně chuť být se svými vrstevníky, zažívat partu lidí stejně smýšlejících, pak možnost mluvit o věcech, které se týkaly života, kostela, víry a které byly jinde nemyslitelné.

Když to hodnotím dnes, po 35 letech, vím, že mi společenství pomohlo překonat období, kdy se mnohdy poslušné děti stávají rebely a odhazují vše, co jim rodiče naservírovali. Myslím, že jsme si mnozí díky společenství udrželi víru a ujistili se v tom, že křesťané drží při sobě a je s nimi veselo.

Ráda bych poděkovala našim rodičům, kteří nás vedli k víře a na spolčo a jiné akce nás statečně pouštěli. Dále již zmiňovaným kněžím, kteří nás duchovně vedli a povzbuzovali, panu děkanovi Josefu Babkovi, který ve Vlašimi celou tu dobu působil, a pak mnohým, kteří nás z povzdálí podporovali svými modlitbami. Děkuji zároveň i otci Jaroslavovi a otci Vojtěchovi, že spolčování ve Vlašimi podporují.

Také si uvědomuji, jak moc jsem ráda, že patřím do farnosti, kde to žije, kde se setkávají na jedné straně už malá batolata a na druhé straně i starší lidé třeba na růženec nebo na katechismus. Jsem vděčná, že se po mši můžeme zastavit společně před kostelem a povídat si spolu do libosti, že lidi v kostele neznám jen od vidění, ale mám s nimi něco společného. Jsem vděčná, že dodnes můžeme s manželem chodit do společenství a nejsme na víru a na život sami.

Přeji proto sobě, svým dětem i vám všem, ať se nebojíme pro společenství něco obětovat. Ať máme možnost jít za Kristem v partě kamarádů. Ať se navzájem můžeme povzbuzovat a budovat společenství církve a společenství s Bohem.

Jana D.