Římskokatolická farnost Vlašim

„Naprosto přesně vím, kudy cesta nevede“

Když mu jeho církevní nadřízení určili jako první farářské místo naše město, musel si ho nejdřív najít na mapě. Po deseti letech, kdy byl přeložen do nedaleké Vlašimi, jej nechtěli jeho farníci pustit a jeho odchod nesli s těžkým srdcem podobně jako on. Již na první pohled charismatický muž si je získal svým neobvyklým pojetím duchovní služby, v níž kromě suverénního, ale přitom neobyčejně lidského přístupu k farníkům maximálně uplatnil svoji životní lásku k historické duchovní hudbě. S velkou virtuozitou ji interpretuje na celou řadu někdy až kuriózních dobových nástrojů, jako např. na zvířecí rohy, šalmaje, středověké dudy, portativ, virginal, zvonkohru nebo různé typy píšťal, a pro krásu a bohatství duchovní hudby nadchl řadu svých farníků. Věnoval jim tolik času, až z amatérů vytvořil skvělý hudební sbor, který ve zručském kostele vítal dokonce biskupy a arcibiskupa, a jako sbormistr je letos dovedl k vystoupení pro televizi Noe. Život původně profesionálního hráče na hoboj ve špičkových divadelních orchestrech se v jeho necelých třiceti letech rázem proměnil. Zvolil si cestu ke kněžství a nechybělo mnoho a hudbu, svoji původní profesi a velký koníček, opustil. Za jeho působení ve Zruči zažíval zdejší kostel, fara, ale i farnost jako celek nový rozkvět. Dosavadní život P. Jaroslava Konečného byl naplněn mnoha uměleckými a duchovními aktivitami. Kromě působení v divadelních orchestrech byl členem i několika našich předních komorních souborů a natočil řadu CD. V současné době koncertuje s Tomášem Najbrtem v souboru Musica da Chiesa (www.musica-da-chiesa.cz.). S ohromným zápalem v něm nejen hraje, ale i posluchače mezi skladbami slovem uvádí do zajímavého pozapomenutého světa historických hudebních nástrojů. Další fotografie, zejména z hudebních aktivit našeho bývalého faráře, zveřejňujeme na facebookovém profilu a na webových stránkách Zručských novin.

Pane vikáři, jak se Vám dnes žije ve Vlašimi a jaké nové úkoly tu před Vámi ležely, anebo ještě leží?

Ve Vlašimi jsem už pět a půl roku, a když jsem sem přišel, tak to pro mě nebylo zcela nové. Jsem tady sice pět a půl roku farářem, ale vikářem jsem už třetí období, to znamená již dvanáct let. Vlašim tedy znám ze svého vikářského působení, protože jsem sem jako vikář jezdil na vikariátní konference, řešit nejrůznější služební záležitosti a do jisté míry jsem i znal místní farnost. Takže přeložení pro mě nebylo až takovou novinkou, že bych šel někam do úplně nového místa. Farnost je tu dvakrát větší než Zruč. Jestliže Zruč má kolem pěti tisíc obyvatel, tak ve Vlašimi je jich dvanáct tisíc. Máme pověst nejreligióznější a největší mimopražské farnosti, takže provoz je tu opravdu veliký. Jako pomocníka mám pana kaplana, dokonce máme dva ženaté jáhny. Je tady spousta spolupracovníků, velice rozvinutá charita, která už řadu let poskytuje i odbornou péči nemocným. Jsou tady mládežníci, mnoho mladých rodin, hodně dětí, hodně se jich teď i rodí a přicházejí tím pádem i do farnosti. Věnujeme se i početné skupině seniorů, kteří docházejí na bohoslužby, anebo těm, kteří žijí v domově seniorů, kam chodíme každý týden udílet svátosti. Jsou tady manželská společenství a máme tu také mnoho vzdělávacích programů pro naše farníky. Každý týden se koná náboženství pro dospělé, náboženství pro předškolní a školní děti, pro středoškoláky, biblické hodiny, katechismus a dogmatický seminář. Každé dva roky je tu příprava na biřmování.

Vaše působení ve Zruči trvalo deset let a představovalo novou životní etapu, neboť to bylo Vaše první farářské místo. Co Vám toto období dalo, jak ho dnes, s odstupem několika let vnímáte?

Osobně na těch deset let ve Zruči vzpomínám jako na jedny z nejkrásnějších let mého života. Byl jsem vlastně chlap v nejlepších letech. Tenkrát, když jsem nastoupil, mi bylo 38 let. Těch deset let, to byly roky, kdy je muž v plné síle. Vzpomínám na to velice rád, nejen na různé opravy kostela a fary a toho, co je hodně vidět, ale především na ty „opravy lidských duší“, které až tolik vidět nejsou, protože to spadá do duchovní činnosti. Zažil jsem tam spoustu radosti z konverze lidí k víře, radosti z toho, když jsme společně pracovali na zvelebení kostela a fary, když jsme se připravovali na přijetí svátostí nebo když jsme založili pěvecký sbor Diphtheria, který trvá dodnes. Scházíme se každý týden zde na faře ve Vlašimi a přidali se k němu i další lidé z Vlašimi, Kondrace a z Pavlovic. Mám radost, že se podařilo dát tyto lidi dohromady a že i ve sboru prožíváme velice krásné chvíle. Koncem února jsme dokonce natočili koncert pro televizi Noe.

Jistě si dobře vybavíte úplně první dny ve Zruči…

Je pravda, že když jsem se dozvěděl, že mám jít do Zruče, tak jsem koukal na mapu, kde to je. Měl jsem za sebou jednak jáhenský rok v Řevnicích, jednak kaplanský rok v kostele sv. Václava v Praze – Vršovicích. Když jsem do Zruče přijel a začal tam působit, tak jsem byl naprosto šokován, protože fara, která měla být mým domovem, byla naprosto v dezolátním stavu. Statika budovy byla porušená, ve farním sále byla trhlina, celá jedna zeď se staticky narušila, byla tam škvíra mezi zdmi a místnosti byly nepoznamenané běžným technickým vývojem. Byla tam jedna jediná místnost, kde jsem mohl trávit první noci. Farní zahrada byla příšerně zarostlá, ale co mě velice povzbudilo, byla reakce lidí na to, když jsem je hned po příchodu pozval na brigádu. Ráno, ještě předtím, než brigáda měla začít, jsem vyhlédl z okna kuchyně a měl jsem dojem, že jsem úplně někde jinde. Najednou bylo z okna vidět na zahradu, objevil se krásný altán, který tam předtím vidět nebyl, a kolem něho jako pilné včelky běhali farníci se srpy a kosami, kteří přišli ještě dřív, než brigáda začala, a já jsem si řekl, to je bezvadné, sice je to tu všechno rozbourané, zarostlé a zanedbané, ale je tady ten „lidský materiál“, s nímž se dá pracovat. A skutečně tomu tak bylo, lidé byli ohromní, společně jsme faru zvelebili, natřeli, statika se dala do pořádku, všechno se opravilo a rozvíjely se velice krásné vztahy. Na Zruč vzpomínám jako na takovou první farářskou lásku.

Vaším velkým koníčkem je historická duchovní hudba, kterou interpretujete na řadu nejrůznějších historických nástrojů, jichž také mnoho vlastníte v podobě replik. Co je smyslem té šíře, aniž bych chtěl upozaďovat hloubku, protože na ně hrajete často velmi náročné skladby? Je to neustálé objevování krás a bohatství hudby?

Já jsem nadšenec do staré duchovní hudby. A to je vlastně modlitba našich předků, kteří ji oděli do hávu hudby. Protože slova často nestačí vyjádřit všechno to, co chce člověk říci směrem k Bohu, tak si pomáhá hudbou a zpěvem. Staletí, která uběhla od těch dob, kdy tyto skladby vznikaly, tuto hudbu prověřila a to, co bylo dobré, nám zůstalo a to, co bylo průměrné a špatné, někde zapadlo. Čili my máme k dispozici opravdu výtah toho nejlepšího, co nám předkové odkázali, a to je nejvhodnější hrát na historické hudební nástroje. Můžeme si to samozřejmě hrát také na klavír, na lesní roh, na saxofon, na moderní nástroje nebo na synťáky a určitý účinek to také bude mít, ale vůbec nejlepší je hrát to tak, jak to hráli naši předkové. Skutečně, na historické nástroje to zní nejlépe. Vyrábějí se vlastně dodnes, protože já mám většinu těch hudebních nástrojů v replikách, ať už jsou to rohy, šalmaje, platerspiel, dudy, varhany, virginal atd. Jsou to takové repliky, které mají stejné vlastnosti jako nástroje staré. Jsou nám jednak zachovány v muzeích, takže máme velice dobrou představu o tom, jak zněly a jak vypadaly, a máme také teoretická díla, např. Michaela Praetoria, který tyto nástroje velice dobře popsal a namaloval. Máme se tedy čeho držet, když se snažíme o autentický hudební projev na historické nástroje. Nejedná se jenom o zvuk, ale i třeba o ladění nebo temperaturu.

Vystudoval jste hru na hoboj a na varhany. Na hoboj jste hrál v orchestru činohry Národního divadla a ve Smetanově divadle (dnes Státní opeře). V jakých hudebních dílech se hoboj objevoval jako ten důležitější nástroj? Co lze vlastně hobojem všechno vyjádřit?

O hoboji se říká, že je to nástroj, který dokáže nejvíce promlouvat k lidským srdcím. Skutečně, zvuk toho nástroje je velice podmanivý a myslím si, že když orchestr ztichne do pianissima a doprovází hoboj, že každý člověk zpozorní a na koncertě se kouká, kde to začalo hrát. Hoboj pozorovaný z dálky je nástroj docela nenápadný, je menší, užší a kratší než klarinet. Podstatou krásy jeho tónu je tzv. strojek, což jsou dva třtinové plátky navázané na trubičku, a tento strojek si hráč vkládá mezi rty a svými rty jej moduluje. Může hrát jasnějším, temnějším, sametovějším tónem a tuto svoji představu může do nástroje vložit pomocí seřízení toho strojku a korekcí svého nátisku. Proto hoboj umí hrát lyricky, smutně, teskně, ale umí hrát také velice radostně a nadšeně; to všechno lze na tento nástroj docílit. Já nejvíce vzpomínám na svoje působení ve Smetanově divadle a na Labutí jezero, protože to bylo i takové konkurzní představení. My jsme totiž konkurz do Smetanova divadla vyhráli dva, takže oni si nás pozvali postupně a oba jsme hráli stejné představení, každý jindy. Kolegové poslouchali a pak nás na základě toho představení vybírali. Takže Labutí jezero je opravdu stěžejní představení, je to v podstatě koncert pro hoboj. Má tam opravdu hodně těžkého hraní, hodně choulostivých sól. Proto také bylo toto představení vybráno jako představení konkurzní. Jinak vzpomínám i na Pucciniho opery, na Madame Butterfly, na Verdiho opery, kde hoboj doprovází třeba i sólové party zpěváků, na české opery Dvě vdovy, Hubička a Prodaná nevěsta. Velice rád jsem hrál také opery Bohuslava Martinů: České pašije, Hry o Marii a Špalíček, které vycházejí z české lidové melodiky a zároveň ukazují genialitu našeho českého skladatele.

Jako hudebník jste byl součástí velkého orchestru, navíc ve špičkových uměleckých institucích. Vaše hra dále navazovala na hereckou akci na jevišti a pro dokonalý dojem byla nutná precizní souhra celého kolektivu. Určitě jste musel zažít několik perných chvilek, kdy nějaký článek tohoto soukolí zrovna nefungoval na sto procent…

Já jsem nejdříve pět let hrál v činoherním orchestru Národního divadla a teprve potom, dalších pět let, od roku 1986 v operním orchestru Smetanova divadla (dnes Státní opera Praha). V tom činoherním orchestru, to byla zajímavá práce, protože my jsme tam byli jako hudebníci, kteří často hrávali v kostýmech také na jevišti začlenění mezi herce. Takže bylo opravdu krásné zahrát si s takovými herci, jako byl třeba pan Kemr, pan Somr, paní Hlaváčová. Pamatuji ještě i Danu Medřickou, Petra Kostku a další naše výborné herce, které člověk znal z televize, z divadla, a teď mezi ně mohl vlastně zapadnout jako také takový poloherec, který hrál na hudební nástroje, případně občas křičel taková komparzní zvolání, jako třeba: „Palič ven!“ v Našich furiantech atd. No a vzpomínám si, že jsme jednou hráli v Hamletovi, kterého hrál František Němec. My jsme hráli jeho veselé kumpány, které on zve na pódium, a provozovali jsme tam živou hudbu. No a tehdy se stalo, že nepřišel náš dirigent, který musel být v kostýmu a hrát s námi. To jsme s napětím čekali, co bude. Neměli jsme digitální kalendáře, a když se člověk upsal, tak si myslel, že má volno a přitom měl představení. Byla to věc, které jsme se všichni strašně báli a tenkrát se to dirigentovi stalo. Takže on opravdu nepřišel a my jsme to museli odehrát bez něho, což tenkrát dopadlo dobře, protože už jsme Hamleta hráli asi po čtyřicáté, takže jsme věděli, kdy máme nastoupit i bez dirigenta. Sice to byla chvilka takového napětí, ale dopadlo to tenkrát dobře.

Fascinuje Vás historická duchovní hudba. Je ještě nějaký jiný hudební žánr kromě vážné hudby, který je Vám blízký?

Mě fascinuje i varhanní hudba, varhany jakožto nástroj, který nejvíce manifestuje Boží velikost, přesažnost a dokonalost. Proto i mám maličké varhanní nástroje – dva pozitivy a portativ. No ale možná někoho překvapí, že mám rád také elektronickou hudbu, mám i Hammondovy varhany (elektromechanický hudební nástroj, jehož první prototyp vyrobil r. 1935 L. Hammond, pozn. red.) a „synťáky“. Elektronická hudba a hra na elektronické klávesové nástroje je také mým velkým koníčkem. Dokonce jsem už jako student konzervatoře psal diplomovou práci na téma „elektronické hudební nástroje,“ ovšem psal jsem to v roce 1981, kdy vlastně tyto nástroje byly ještě v plenkách a nedokonalé z dnešního pohledu, kdy díky digitální technice už jsme někde úplně jinde. Když si dnes čtu tu svoji diplomovou práci, tak je to takové úsměvné, ale v té době jsem se snažil zachytit ten současný trend. Psal jsem o hráčích, kteří tehdy byli opravdu v kurzu, jako Rick Wakeman a Keith Emerson, u nás Marián Varga. Je to styl, který bychom mohli dnes nazvat art rock. Oni tomu tenkrát tak neříkali, tenkrát se to shrnovalo se do takového jednotného stylu, kterému se říkalo „bigboš“. Art rock má svůj vzor ve vážné hudbě. Třeba takový Marián Varga z ní čerpal a transformoval ji na ty hammondky s doprovodem bicích, basové kytary, elektrické kytary atd.

Hrál jste prý i ve slavném Formanově Amadeovi…

My hudebníci jsme tu a tam chodili takzvaně na kšeft. To znamená, že vám občas někdo zavolal, třeba z produkce, z Barrandova, že se natáčí Amadeus a že pan režisér Forman potřebuje hudebníky, kteří by uměli hrát na nástroje, které se ve filmu vyskytují. Aby prostě nedošlo k tomu, že by tam někdo hrál na hoboj a držel nástroj opačně, aby to byl hráč a aby podle playbacku dělal, že hraje. A tuto roli samozřejmě zahraje lépe hudebník, který nástroj ovládá a tu hudbu slyší, který nasadí a nadechne se, když podle hudby ví, že má hrát. Pokud se na ten film podíváte a zaměříte se na árii Královny noci (z Mozartovy opery Kouzelná flétna, pozn. red.), tak tam je nejdříve předehra, po předehře následuje několikavteřinový záběr na hoboje, které sedí paradoxně na prvním místě, protože tenkrát hobojisté seděli úplně vepředu. Kdo mě nezná, tak mě nepozná, protože jsem tam v paruce, bez brýlí a oholen. Ještě si pamatuju, že jsem k tomu honoráři, který tenkrát činil pár stovek, dostal ještě 75 korun za to, že mě oholili, jako jakési bolestné.

Jste velmi aktivní člověk, navíc talentovaný hudebník. Pokud by Vám bylo dáno prožít ještě jeden pozemský život, co byste v něm dělal? Nelákaly by Vás třeba i jiné obory, přírodní vědy aj.?

Jako křesťan samozřejmě nevěřím v reinkarnaci, ale kdyby náhodou ta možnost teoreticky byla, tak bych život volil zase stejný, protože spojení kněze a hudebníka považuju za naprosto šťastné. Nejdříve jsem byl pouze hudebníkem a opravdu jsem prožíval velkou radost, když jsem mohl lidi oslovovat skrze hudbu. Je to radost, když můžete sdělit něco niterného přes hoboj, který dokáže promlouvat k lidským srdcím. Hudba mě zkrátka naprosto naplňovala. Potom, v období své konverze jsem objevil ještě další hodnotu – duchovní život a v něm ještě krásu kněžství, k níž jsem dospěl. Dokonce jsem byl jeden čas rozhodnut pověsit hudbu na hřebík a věnovat se jen kněžské službě, ale z toho mě mí vlastní představení brzy vyvedli a já jsem pochopil, že zde hudbu můžu velice krásně použít. Ani jedno ani druhé bych nevyměnil. Jak jste mluvil o těch přírodních vědách, tak člověk by měl dělat to, k čemu má vlohy a nadání. Já k přírodním vědám nadání nemám, mně nešly počty, matematika, fyzika a chemie. Ty jsem dělal s odřenýma ušima.

Názvy pěveckých sborů Diphtheria a Pedibus prioribus, které jste ve Zruči založil, ukazují na Váš velký smysl pro humor, skoro až černý humor…

Náš pěvecký sbor Diphtheria vznikl hodně spontánně. Po nějakém čase, když jsme hráli a spolupracovali, tak jsme zjistili, že žádný název nemáme. Pedibus prioribus, což je latinský název, který můžeme přeložit jako „nohama napřed“, byla vlastně část sboru, která vystupovala při pohřbech. Ve Zruči jsme měli většinu pohřbů v kostele, málokdy jsem šel do obřadní síně, kde vlastně člověk jenom hovořil. V kostele si většina lidí kromě varhan přála také náš pěvecký sbor. Samozřejmě nemohli přijít úplně všichni, dvacet lidí ve všední den ve dvě hodiny odpoledne prostě nemělo čas, tak přišlo jenom šest, sedm lidí. A protože jsme hráli při pohřbu, který vlastně vrcholí tím, že se rakev s nebožtíkem vynese z kostela a vždycky se otočí tak, aby nebožtík z kostela vycházel „nohama napřed“, no tak jak jinak jsme se mohli jmenovat než Pedibus prioribus? A když jsme hledali název pro pěvecký sbor, padaly různé názvy, hodně vážné, seriózní, latinské atd. a nakonec zvítězil název takový trochu komický. Protože diphtheria (z řečtiny, pozn. red.) je zlá nemoc, záškrt, tak jsme považovali za velice vtipné, že se tak jmenujeme, když se v našem pěveckém sboru snažíme o krásnou kulturu hrdelních hlasů.

V první části kázání se farář věnuje významu daného liturgického dne, druhá část bývá obvykle volnější. Na co se snažíte apelovat v dnešní zrychlené době počátku 21. století, v níž člověk může lehko ztrácet orientaci? Čemu by měl dnešní věřící naslouchat?

Myslím si, že úlohou církve v dnešní době je ukazovat lidem správné pořadí hodnot. Protože naše společnost (a to nemyslím tím jen naši zemi, ale celkově) se ubírá takovým tím konzumním směrem a lidé mají na prvním místě něco jiného, než je věčná spása jejich nesmrtelné duše. Myslím si, že se lidé až příliš zabývají věcmi, které jsou pouze nutné a zapomínají na věci, které jsou důležité. Člověk by měl žít tak, aby jednou, až odejde z tohoto světa, což budeme muset udělat jednou všichni, někdo dříve, někdo později, abychom se dostali do té krásnější formy věčnosti, a nikdo nám o té věčnosti neříká víc a lépe než Pán Ježíš Kristus. A úkolem nás kněží je tato Kristova slova dnešním lidem interpretovat tak, aby byla srozumitelná. To je misijní poslání církve – hlásat Boží slovo tam, kde ho lidi nikdy neslyšeli, ale na druhou stranu hlásat ho i tam, kde ho lidi už slyší, ale nerozumí mu. To je taková veliká a krásná úloha církve, kterou považuji za primární. Sám jsem si tím prošel. Já mám totiž obrovskou výhodu, můj život se skládá úplně ze dvou stejných polovin. Prožil jsem 27 let jako nevěřící, 27 let jako věřící. A ještě taková perlička. Já mám státnice z marxismu-leninismu. Na AMU jsme ho měli jako první předmět, pak dlouho nic, až pak byl ten hlavní obor. A já jsem tomu vděčný, protože alespoň vím naprosto přesně, kudy cesta nevede. Takže to byla pro mě taková veliká zkušenost. Docela dobře se můžu vcítit do postoje dnešního nevěřícího člověka, protože to mám velice dobře zažité. Své mládí jsem prožil poměrně hodně bujaře se všemi těmi radostmi studentského života úspěšného hudebníka, který ovšem jednoho krásného dne zjistil, že to není úplně všechno, že je tady ještě další rozměr, duchovní rozměr lidského života, který je krásné objevovat.

P. MgA. Mgr. Jaroslav Konečný farář a vikář vlašimský, varhaník a emeritní hobojista

Narodil se r. 1961 v Opavě. Vystudoval Pražskou konzervatoř a Akademii múzických umění v oboru hoboj a varhany. Působil jako I. hobojista v činoherním orchestru Národního divadla a Smetanova divadla (dnešní Státní opery) v Praze. Komorní hudbě se věnoval v souborech Musica Philharmonica Pragensis, České dechové kvinteto, Rožmberská kapela a Quartetto Telemann. Se všemi uvedenými soubory odehrál stovky koncertů doma i v zahraničí a natočil několik CD alb. Po přípravném studiu v Arcibiskupském semináři, studoval teologii na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Studium ukončil roku 1997. Po roce jáhenského působení v Řevnicích, Dobřichovicích, Všenorech, Litni a Karlštejně byl roku 1998 vysvěcen na kněze. Poté nastoupil jako kaplan do farnosti v Praze 10 – Vršovicích. Po roce byl přeložen na své první samostatné farářské místo do Zruče nad Sázavou, kde strávil deset let. Od roku 2009 působí jako vikář a farář ve Vlašimi.

Josef Förster

Článek vyšel ve Zručských novinách 04/2015